Zasvěcená ve světě

Když jsem naposledy ležela v nemocnici s ledvinou a došla řada na mne a můj zákrok, přijel pro mne zřízenec. Po cestě se mě zeptal: "Jste paní nebo slečna? Někdy nevím, jak mám koho oslovit..." Odpověděla jsem, že slečna, ale v duchu jsem se zasmála a řekla si: "Tak mně je to hlavně jedno, že..." S přibývajícím časem je to stále zajímavější sledovat. Vždycky se mi vybaví slavná scénka z Televarieté, kde Jiřina Bohdalová dělá konkurz na konferenciérku. Vladimír Dvořák, coby předseda posudkové komise, pronáší stejnou otázku: "Paní nebo slečna?" A když Bohdalová odpoví, že slečna, dodává: "Ale datum narození souhlasí?" A Bohdalka skóruje svým finišem: "Ano, ale v prosinci..."

Dnes si dovolím malé pokročení na cestě a budu se věnovat tomu, co žiji nyní. Je to stav, kterému se v církvi říká "zasvěcená ve světě". Já k tomu dodávám, že se jedná o soukromý závazek, neboť nyní nejsem v žádném oficiálním sdružení. Teda alespoň zatím... Mé zasvěcení, přesněji řečeno slib čistoty, proběhlo v přítomnosti kněze a není to tedy slib, který bych udělala jen tak do "vzduchoprázdna"... V tomto článku Vás tedy chci seznámit s tím, o čem tento stav je, jak ho chápu já, jak žiji a jaká mohou být úskalí tohoto způsobu života...

Být "čudárkou"

Toto slovíčko pochází ze slovenštiny a mě velmi zaujalo, když jsem četla životopis jedné řeholnice ve slovenském originále. Je to výraz pro to, čemu bychom my u nás řekli jednoduše "podivínka". Co je to totiž za ženu, která po třicítce žije sama bez partnera, nemá vlastní rodinu a děti? Nezdá se Vám to podivné? V čem je "problém"? Lidem ve světě to přijde většinou zvláštní, ačkoliv i k nám už dorazil způsob "singl" života. Přesto je to většinou něco nepochopitelného... Takovým lidem většinou mohu připadnout jako ta, které se buď nepovedl život, nebo si nedokázala najít partnera, nebo jsem nemocná a nemohu mít děti... případně snad mám jinou orientaci... Mohu Vás ujistit, že nic z toho nepociťuji a dokonce jsem měla vážný vztah, kdy mě dotyčný požádal o ruku. Nechci napsat, že jsem byla zasnoubená, protože jako snoubenka se teprve cítím až dnes.

Dovedu pochopit, že pro lidi, kteří nejsou věřící, je tento můj stav opravdu hodně k nepochopení, avšak čudárkou zůstávám i pro lidi, kteří do kostela běžně chodí. I oni mívají dojem, že jim na mně něco nesedí. Pravděpodobně to bude můj vzhled, který poněkud neodpovídá standardu představě o zasvěcené ženě. Nenosím totiž ustřižené vlasy ani nemám bledá líčka "jako správná katolička".

"Pán Ježíš ji prostě musí mít rád"

Když jsem v létě 2014 pobývala u řeholních sester, zaznamenala jsem poznámku na svou osobu. Klečela jsem před svatostánkem s culíčky po obou stranách a asi jsem se na Pána Ježíše i patřičně culila... Přišla jedna sestra, pohlédla na mě a řekla představené: "Podívejte na ni, Pán Ježíš ji prostě musí mít rád!" Zahřálo mne to u srdce. Když jdu totiž do kostela, toužím být pěkná nejen na duši, ale chci být pro Pána Ježíše upravená i na pohled. Nemusím nutně vypadat jako cumploch (citlivky odpustí) a už vůbec ne tak, aby někdo pochyboval, zda jsem vůbec ještě žena nebo muž. Mé ženství je totiž pro mne velmi důležité. Je také znamením mého zasvěcení... Lidé si pak mohou položit otázku: "Tato upravená hezká žena, proč se nevdala? Co ji přimělo, že darovala svůj život Bohu?"...

Jak jsem "k tomu" přišla

Přiznám se, že již od dětství jsem vnímala, že můj život je něčím výjimečný. Tušila jsem, že se bude v něčem lišit... Nedokázala jsem to však nalézt až do dne, kdy jsem se obrátila k Bohu a stala se věřící. Myslím, že už před svým křtem jsem vnímala svůj vztah k Ježíši jinak, než bývá zvykem. Například jsem si kladla otázku, jak se mohou věřící lidé oženit a vdát, když mají Boha milovat nade vše... Protože miluji-li někoho nade vše, pak si nemohu vzít někoho jiného... Jistě, jedná se o povolání od Pána Boha a plně to uznávám. Touto otázkou jsem se však velmi zabývala, protože jsem cítila, že Boha chci milovat více než kohokoliv, že Mu nechci dát jenom něco, ale všechno, když se On sám ke mně ve své lásce sklonil. Když jsem byla pokřtěná a obřad se chýlil ke konci, proběhla mi hlavou myšlenka, že toto je pro mne maximum, že už nemohu očekávat více. Totiž více lásky...

Muž v mém životě

Přesto jsem potkala muže a poměrně dlouho jsme spolu chodili. Dnes však píšu zcela upřímně, že asi hned druhý den našeho vztahu jsem začala vnímat, že v mém srdci je zmatek. Ano, vztah byl pěkný, byla jsem zamilovaná, ale stále mě to táhlo jinam. Jednoho dne jsem vařila večeři a při míchání omáčky mi proběhla myšlenka, která mne zasáhla do hloubi mého srdce. Bylo to skutečně jako meč, který ho probodl. Ta myšlenka byla jasná: "Když se vdáš a zůstaneš s ním, už nikdy nebudeš Ježíšova snoubenka!" V tu chvíli jsem to pochopila. Všechno bylo špatně... a dala jsem se do opravdu hlubokého pláče. Především mě pak čekal nesnadný úkol svému příteli sdělit, že se musíme rozejít. Také jsem tím ranila své a jeho rodiče, neboť tyto vztahy bylo už poměrně intenzivní a velmi dobré.

Proč ve světě a ne v klášteře?

Život v klášteře jsem měla možnost vyzkoušet a svobodně se rozhodnout, zda do něj vstoupit, či nikoliv. Přiznám se, že jsem se o to pokusila dokonce více než jednou. Řeholního povolání si velice vážím, a proto upřímně píšu, že já ho prostě nemám. Není to o tom, že by mne Bůh miloval méně, než někoho jiného. Je to o tom, že pokud chcete žít v řeholi, musíte na to mít i vhodnou povahu a zdraví. Tak to alespoň vyžadují církevní předpisy.

Jak vypadá můj život?

Je to velmi prosté a jednoduché. Kromě toho, že nemám svou rodinu, vedu zcela obyčejný život. Chodím do práce, mám své koníčky a "pár" přátel. Ovšem nejdůležitější je vztah s Ježíšem. Přestože nejsem vázaná žádným slibem nebo konkrétním závazkem, snažím se samozřejmě více věnovat modlitbě a duchovní četbě. Breviář mě několikrát denně spojuje s církví a je pro mě jakýmsi "společenstvím", kdy vnímám, že moje modlitby nejsou samotné... Vrcholem dne je pro mne účast na mši svaté. Díky Bohu máme v našich dvou farnostech rozpis bohoslužeb upravený tak, že je možné se jí účastnit každý den. Přiznám se však, nedaří se mi to. Pak jsou tu také drobné odlišnosti jako to, že nechodím třeba flámovat nebo se neúčastním akcí, o kterých se domnívám, že nejsou zrovna vhodné. Mám hodně ráda hudbu a procházky a ve všem tom se snažím hledat Boha. Nemohu sice zachovávat poslušnost, nicméně se velmi snažím naslouchat tomu, co mi říkají druzí a rozlišovat, zda právě toto není vůle Boží... Hledám cesty, jak a kde bych mohla být užitečná.

Jaký to má všechno smysl?

Jako své hlavní poslání vnímám "povolání bytí". Být přítomna je velice důležité. Snažit se o to, aby byl člověk stále nastavený na Boží vlnu vyžaduje také určité zřeknutí se něčeho pro někoho. Snažím se zahlédnout ve svém srdci Boží pohled a také spatřit Boží Tvář v lidech okolo sebe. Jak asi tušíte, není to jednoduché. Každá žena je také povolána být matkou, což v mém případě znamená být matkou duchovní. Toto je úkol, který má naprosto přesažný charakter a skýtá spoustu možností, jak druhé milovat a jim sloužit.

Nechybí mi občas "skutečný partner"?

Přiznám se Vám, že odmalička jsem velmi slabá a často potřebuji slyšet slova povzbuzení, pochvaly i kritiky. Toto mi přirozeně chybí. Zpětná vazba je v životě každého člověka velice důležitá. Někdy člověk (a žena asi obzvlášť) potřebuje obejmout, schoulit se někomu do náruče nebo vyplakat na ramínku. Tento mužský prvek "síly", kdy muž brání ženu před celým světem, je opravdu to, co mohu jmenovat jako to, co mi chybí. Ovšem mohu Vás ujistit, že Pán Ježíš umí vynahradit vše a to i několikanásobně. Nikdy se nenechá zahanbit. O každou svou snoubenku se vždy postará.