Nepatrný plátek evangelizace

Ačkoliv jsem konvertitka, po svém obrácení a ani v období kolem svého křtu, jsem netrpěla oním pověstným bouřlivým nadšením, kdy bych chtěla ve svém životě naprosto všechno změnit a hlavně všechny kolem sebe obracet na "pravou víru"... Také mi to pár mých přátel samovolně, aniž bych se je na to dotazovala, řeklo. Toto období bylo spíš jako "vánek" nebo jako když žijete celý život v tmavé místnosti a jen tušíte, že někam tento prostor musí pokračovat, protože vnímáte, že z jedné strany probleskuje cosi jako světlo: okno se najednou otevře a Vy ve svém životě poprvé toto světlo vidíte a - také - poprvé dýcháte svěží čerstvý vzduch. Tímto světlem se pro mě stal Ježíš a dodnes mě naplňuje nevýslovnou radostí tato věta z Matoušova evangelia: "Jeho Tvář zazářila jako Slunce".

Tak jsem vnímala svou konverzi.
Všechno jsem "uchovávala ve svém srdci" a o všem rozvažovala...
Měla jsem pak období, kdy jsem se skutečně podezřívala, že je cosi shnilého ve mně, protože nemám žádná tíhnutí k tomu, abych VEŘEJNĚ evangelizovala. A přitom jsem věděla, že i já jsem povolaná od své konverze - a od svého křtu o to víc -, abych hlásala Ježíše, Jeho Lásku, Milosrdenství a také plachost. Plachost? Ano, protože Ježíš je žebrák, který trpělivě stojí u dveří našeho srdce, tiše klepe a čeká. Prosí o naši lásku. A to ještě o lásku, kterou nám Sám daroval... Jaké štěstí pro mě, že mne uschopnil, abych Mu to své srdce otevřela. U kolika srdcí lidí stojí celý život a třeba nadarmo!

Myslím, že můj ostych evangelizovat pramenil z toho, že já sama jsem měla zkušenost, jak nepříjemné to je, když Vám někdo nabízí nebo dokonce vnucuje něco, co v tu chvíli prostě nechcete nebo nejste schopni přijmout. Dnes také vím, že jsem rovněž nikdy skutečně neusilovala po nějakém konkrétním vnějším apoštolátu a když už jsem se měla k něčemu takovému rozhodnout, uvrhlo mne to ve zmatek.

Po čase jsem přišla na to, že můj apoštolát je "ve mně samotné" - totiž "apoštolát holého bytí" a modlitba, která vykoná všechny druhy vnějšího apoštolátu: totiž obejme celý svět! Tak jsem objevila sebe samu a způsob evangelizace, který ode mne Ježíš očekává.

Ráda bych zde vypsala své konkrétní tužby, ale zatím cítím, že na to nepřišel pravý čas a možná ten čas ani nepřijde a snad na to tady není ani prostor...

Možná se někomu zdá, že o sobě na tomto webu píšu příliš.
Je to právě pocit jistého dluhu, který k Pánu cítím: dluh evangelizace: "hlásání Ježíše, že já jsem uvěřila a můj život se změnil"...

Tato moje forma osobního svědectví je navíc pro mne tou ideální formou, jak tu svou evangelizaci mohu provést nenásilně: nikoho totiž nenutím, aby mé stránky četl. Pokud jste sem svobodně přišli a svobodně čtete, pak věřím, že to byl Pán, kdo Vás sem přivedl a zbytek celé "evangelizace" dokoná On sám... Navíc, nemám dar mluveného slova. Kdo mě zná, tak ví, že je pro mne těžké dát během hovoru slovům přesný význam mých myšlenek a že mnohem lépe se vyjadřuji písmem. Tohoto daru od Pána jsem si vědoma a jsem za něj nesmírně vděčná.

Povzbudí-li tedy tyto stránky někoho na své pouti do nebeské vlasti nebo přiměje-li tento web kohokoliv o víře alespoň uvažovat, pak to nebude má zásluha.
Všechno jsme dostali od Pána a tak, prosím neskromně, tuto webovou stránku i berte.

Vaše LAMB