Předsudky versus realita

Pokud jste tedy člověk povolaný a prošel jste selekcí, můžete přistoupit k četbě následujícího článku:

Když jsem si začala v hlavě sumírovat, jaké jsou mezi lidmi rozšířeny předsudky, které hojně téma kláštery a církev provázejí, zjistila jsem, že je to tak obsáhlé téma, které si zaslouží svůj samostatný článek.
Pro zasvěcené jedince a pro lidi, kteří se v tomto prostředí pohybují nebo alespoň učinili nějakou zkušenost, to bude asi článek neužitečný nebo nudný. Naopak druhé straně, tedy těm, kteří o řádech jen čtou a nemají žádnou osobní zkušenost (nebo o nich ani nečtou a žijí v dokonalé iluzi) by mohl poskytnout jiný pohled.

Dříve než se ponořím do svých vzpomínek, je potřeba vyjasnit si některé pojmy nebo rozbít zažitá klišé, která provázejí lidi, kteří s řádem nemají žádné zkušenosti nebo se domnívají, že existuje jen jeden univerzální řád, přičemž zasvěcení ví, že řádů a společenství (hlavně ženských) je tolik, že ani papež přesně neví jejich počet.

Když jsem své kamarádce, která je nevěřící, řekla, že bych chtěla zkusit žít v klášteře, dívala se na mě jako bych právě dostala propustku do ústavu choromyslných. "To by z Tebe byla jeptiška?" Nadechla jsem se zhluboka a začala vysvětlovat, že tento termín se dnes již nepoužívá, že máme název řeholnice a pokud se slovo jeptiška užije, je tím myšlena sestra, která žije ve společenství s přísnou klauzurou (to jsou ty sestry, které se celý den modlí a nevycházejí ven)...
Kdežto já jsem se chystala tehdy spíš do nějaké kongregace (a tady je to slovo: označení, které nahradilo starší pojem "řád" a které označuje společnost sester nebo bratří, kteří se modlí a zároveň vykonávají nějakou činnost mimo dům). Tedy že řeholnice pracují jako zdravotní sestry nebo učitelky apod... Následovala tedy otázka, jestli je to nějaká sekta nebo bych byla Ta jeptiška a nosila Ten hábit. Po další půlhodině vysvětlování jsem to vzdala a ukončila svůj výklad tím, že tedy ano, byla by ze mě TA jeptiška...

Pak jsou také lidé, kteří vůbec neví, že dnes ještě "jeptišky" existují a nevěřícně hledí, pokud někde nějakou spatří a domnívají se, že se někde natáčí nějaký film ze 17. století a následuje komentář, že by nevěřili, že ještě dneska něco takového existuje, a co že to je za lidi, kteří do kláštera jdou. Avšak díky mediální masáži o různých skandálech v církvi těchto nevědoucích ubývá.
A konečně je tu skupina těch, kteří nějak zaregistrovali, že něco takového ještě existuje, že někde na něco takového narazili. Tato skupina má spoustu různých předsudků, kterým se ale nemůžeme divit, protože to, co vidíme v televizi (která v daném případě jako jediná dává těmto lidem nahlédnout do života v klášteře), bereme jako pravdivé. Skutečnost je samozřejmě taková, že to, co tam vidíme, je značně zkreslené, nepravdivé a většinou má za cíl člověka pobavit nebo vyděsit...
Takové předsudky přirozeně míří i do řad kněží a církevní instituce jako takové. Určitě mi dáte za pravdu, že bezvadným příkladem je třeba postava Feldkuráta Katze ze Švejka (v nepřekonatelném podání Miloše Kopeckého) nebo takový farář Otík "naše Sodoma Gomora" (v podání skvělého Luďka Kopřivy z trilogie Slunce, seno...)

JAKÉ DALŠÍ PŘEDSUDKY MÁME?

Domnívám se, že i přes fakt, že se o řeholní život a život církve zajímá jen malá skupinka lidí, existuje spousta předsudků, které toto téma provázejí, když už na to přijde řeč. Snažila jsem se sestavit jakýsi svůj seznam a předkládám ho s tím, že určitě není kompletní...
Nejčastěji se setkáme s tímto:

1. Do kláštera jdou jenom lidé svatí, bezchybní a dokonalí, tedy jakýsi druh "nadlidí". Prostě takoví, kteří neexistují.

2. V klášteře se celý den jen modlí. A když tedy celý den, tak není čas na to, aby se jedlo, pilo, spalo - tedy žilo.

3. V klášteře se nedělá nic. Omyl. V klášteře se naopak pracuje intenzivně a kolikrát není čas ani na to primární tedy modlitbu.

4. V klášteře žijí jen lidé vážní, životní ztroskotanci nebo lidé zklamaní láskou. Právě naopak. V klášteře žijí většinou lidé, kteří pochopili hloubku lásky a lásku do krajnosti, tedy lidé šťastní, lidé s jasným cílem a nadějí.

5. V klášteře žijí jen vyšinutí jedinci s nějakou diagnózou. Tedy ti, co se zbláznili a kteří běžně vidí Panenku Marii a slyší Boha, mají tedy nějaké halucinace, pravděpodobně nějaký druh psychózy...

6. Klášter je vězení. Tedy instituce, do které když jednou vstoupíte, už se z ní nikdy nedostanete a pokud ano, tak až po smrti (a to ještě není jisté, pokud se hřbitov nachází přímo na klášterním pozemku).

7. Klášter je přítomným nebem na zemi. Tedy jakési nereálné místo, kde nejsou starosti, problémy, neshody a kde je tedy dobré zašít se na celý zbytek života.

8. Klášter je hrůzostrašné místo. Něco jako vojna, lágr nebo vyhnanství, kde nemáte žádná práva... Nebo také hrobka, ve které jste se nechali pohřbít zaživa.

9. Už nikdy neuvidíte rodiče, přátele, vůbec žádné lidi. A možná už neuvidíte ani denní světlo.

10. Klášter je místo, kde se zastavil čas. Tedy místo, kam vynálezy jako telefon, pošta, internet nebo televize ještě nedorazily. Je to tedy nedobytná pevnost, která se odřízla od světa a žije se tam jako ve středověku: tedy o chlebu a vodě a pojem splachovací záchod zde vůbec neznají.

Toto je tedy podle mého deset nejčastějších předsudků, které mezi lidmi panují. Pak jsou tu různé názory jako to, že jsou kláštery příliš bohaté nebo naopak chudé... Názory, že se jedná o elitáře, kteří mezi sebe nikoho nepustí... nebo naopak názory, že tam stejně žijí lidé bez víry a přesvědčení - přesněji řečeno spíš fanatici, tudíž tam může jít kdokoliv.... A pak třeba názor, že se tam žije o samotě - v jakési izolaci.... nebo naopak ve formě jakési "tlupy" bez nároku na soukromí. Také tradují různé pověry typu: "jeptišky" nemají vlasy a přinášejí smůlu, pokud máte to štěstí a nějakou potkáte.
Jestli někomu leží téma financí na srdci, musím napsat, že přesně nemohu říct, ale domnívám se, že mají více finančních prostředků na provoz než běžná česká domácnost.