Deník katechumena

Velmi ráda vzpomínám na intenzivní období po mé konverzi. Jak jsem již zmínila, k mému obrácení došlo v červnu 2002 ve dnech, kdy byl svatořečený stigmatizovaný kapucín P. Pio. Léto jsem prožila ve vzpomínkách na ty dny a hledala odvahu k tomu, abych - tentokrát již sama bez momentální duchovní podpory kněze - vykročila na cestu víry. Ti, kdo jsou věřící a mají zkušenost s docházením do kostela, možná budou mít potíž s tím, co nyní napíšu: jelikož jsem do kostela nikdy nechodila a platil u nás doma nevyřčený zákaz tam chodit, měla jsem dojem, že nám kostel stojí na náměstí jen pro ty, co do něj prostě chodí. Přestože jsem procházela nebo projížděla denně kolem, nikdy mne nenapadlo, abych tam jenom tak zašla. Myslela jsem si, že "otvírací dobu" tam mají jen na bohoslužby, o kterých jsem neměla stejně ani tušení... Avšak moje nová touha po křtu nakonec způsobila to, že jsem se jednoho letního rána zvedla a šla prostě na faru se zeptat, zda bych se mohla nechat pokřtít... Stručnému vznesení požadavku (navíc ještě dost neobratně formulovanému), následovala krátká odpověď. Pak jsem asi měsíc sbírala odvahu a přirozený ostych, který musí pociťovat každý, kdo za celý život dosud zažil jen 2 a půl mše a několik "střelných" návštěv kostela anžto návštěva historické stavby. A tak, koncem srpna, jsem s tlukoucím srdcem vstoupila...

Ten sobotní večer jsem na mši sv. zahlédla svou spolužačku ze základní školy... Také jsem zahlédla svou vzdálenou příbuznou... Mši sv. sloužila "jiná tvář", než která mi otevřela na faře. Kostel byl plný. Samozřejmě jsem absolutně netušila, kam si mohu sednout, co mám říkat, kdy si mám stoupnout... Lidé kolem mne dokonce poklekali... "Chytla" jsem se pouze při modlitbě Otče náš, což bylo opravdu jediné, co jsem uměla. Avšak po konci "ale zbav nás od zlého"... jsem, na rozdíl od zbytku, pokračovala srdnatě dál: "neboť Tvé je království i moc, i sláva na věky"... Kněz už se sice modlil něco jiného, ale nevadí...
Tedy první zkušenost s tím "jít sama do kostela", nebyla taková tragédie a po konci bohoslužby jsem byla tak šťastná, že jsem ten strach překonala, že od té doby jsem své úsilí směřovala jediným směrem: být konečně pokřtěná.

V té době jsem měla takový pěkný deník s tváří Mr. Beana, ještě nepopsaný, a nějak spontánně jsem se rozhodla, že si začnu psát zápisky, abych na tuto dobu mohla jednou vzpomínat... Dnes, když to čtu, je to pro mne opravdu úsměvné, protože to prostředí bylo pro mne tak nové, já jsem byla naprosto nepopsaný list a plná nadšení... Je to vlastně milá vzpomínka na malou budoucí křesťanku, která se s milostí Boží batolila, až se dobatolila sama k paškálu... Daleko je ještě sv. Terezka a Karmel, myšlenka na klášter, slib čistoty a duchovní mateřství...
Přeji příjemnou zábavu těm, kteří se ve vyprávění poznají a zároveň přeji statečnost těm, kteří uvažují, že i oni by se mohli nechat pokřtít.

Poznámka: Sem tam si v textu neodpustím poznámku ze současnosti, toto bude označeno kurzívou v závorce.

Katechumen je pojmenování pro žadatele křtu.

Z deníku katechumena

15. 9. 2002 - neděle
Ráno jsem jela v 10,30 na bohoslužbu. Bylo tam národa, říkala jsem si, že měli ten kostel alespoň o polovinu přistavět... Seděla jsem s Editou a bylo to krásné. Náš otec děkan je dobrý kněz. (Jak jsem po 14 dnech docházky do kostela mohla dospět k závěru, že náš kněz je dobrý? :-) Zkušenosti to rozhodně nebyly... Nicméně dnes píšu: pro mě je náš kněz prostě "můj otec, který mě pokřtil"). Nejvíc se mi tam líbí ti malí ministrantíci, jak tam sedí jak hříbci (hm, mé první dojmy se evidentně ubíraly zcela jiným směrem...) Při odchodu jsem uviděla svou učitelku zpěvu, pak jsme s ní venku i chvíli mluvily. Po bohoslužbě se celý ten houf lidí vyvalil ven a bylo příjemné, jak se tam každý s každým zdravil, mluvil...(hups, lidé se v kostele nepochopitelně osobně znají) Spolčo zas vytvořilo skupinu a smáli jsme se... Když jsme před kostelem zůstali jen Edita, já a Mirek (toto naše trio se táhlo poměrně dlouho...), zazpívali jsme si Ódu na radost. Viděl nás i náš kněz, kdo ví, co si myslel, ...ale usmíval se, tak fajn...

20. 9. 2002 - pátek

...těšila jsem se na večerní spolčo. Nejprve jsme šli na přednášku otce Marka, který šel pěší pouť do Říma. Bylo to velmi zajímavé. Dále jsem se seznámila s varhaníkem a poprvé byla na balkóně u varhan (a jeje... už to slyším. Varhany jsou na kůru, nikoliv na balkóně...) Cítila jsem se tam moc příjemně, mezi svými. Pak jsme šli zase do suterénu (našeho kostela). Přišel mezi nás na chvíli i náš otec děkan (už to umím pojmenovat!), což mne velmi potěšilo. Dnes jsme si zpívali a vyprávěli. Divím se však, že někteří takoví lidé tam vůbec chodí (no takový pokrok v tak krátké době, už umím posuzovat a pohoršovat se - tedy samé "přínosné" věci... :-) ) Mám z nich docela strach. S Editou jsme si hodily duet a fakt nám to spolu ladilo... Také jsem si prohlédla knihu O životě Ježíše Krista (konečně správná motivace!).

21. 9. 2002 - sobota

Odpoledne jsem se už těšila do kostela na první zkoušku malého sboru. Sešli jsme se před kostelem, a pak šli zpívat. Stále vnímám ten výjimečný sváteční pocit, když tam vstoupím (dnes se to přetavilo do pocitu: hurá, zase doma...!) Šli jsme na balkon "pět", otec děkan dole zaléval květiny, což mi připadalo podivné, že se o ně stará sám (no ne, kněz dělá i něco jiného, než že je v kostele a modlí se: pracuje!) Cvičili jsme písně na svatováclavskou sobotní mši, o které ještě nevím, zda se jí budu moci zúčastnit. Pak jsme Edita, já, Mirek, Kája a Martin šli k Drakovi (restaurace - Tak to je mi novinka zatím největší: nejenže do kostela chodí mládež, ale stýkají se i mimo mši, dokonce si však chodí večer někam sednout!) Mirek nám pak na zastávce přečetl svou verzi Červené karkulky, čemuž jsme se chechtali... Nemůžu spát. Zítra chci jít na bohoslužbu a ještě nevím, co řeknu taťkovi (hurá, má první protivenství! Taťka, jenž o sobě tvrdí, že má k církvi totální odpor a nejraději by vyhlásil válku všem, co nosí "ty hadry", tohle prostě těžce ponese...)

22. 9. 2002 - neděle

Ráno jsem se vzbudila a chystala se na bohoslužbu. Taťka se toho nejspíš domákl, byl naštvaný a zuřil, ale pak mě tam nakonec zavezl (:-D Jé, Pán Bůh fakt pomáhá!) Už od rána hustě pršelo. Ve farním knihkupectví jsem si koupila 2 pohledy interiéru kostela sv. Václava a zasněžený kostel Navštívení Panny Marie, brožurku Paprsky slunce. Na bohoslužbě jsem seděla zase s Editou, čemuž jsem ráda (pořád se bojím, že něco popletu, i když průběh mše sleduji napsaný v kancionálu). Bylo to zajímavé, moc se mi tam líbí ty ženské zpěvy (samozřejmě žádné "zpěvy", nýbrž ordinárium a žalm) Naši dva ministranti vyhráli v Brně 1. místo v nějaké soutěži v ministrování (tak tady dnes nevím, bylo to snad na čas nebo výkon, co jsem si představovala?)

27. 9. 2002 - pátek

... Kolem 18 pro mne přijel Ruda (tehdy jsem zpívala ve folkové skupině Slunovrat. Ruda byl náš bassák) a jeli jsem do Kyjova na vystoupení. Cestou jsem přemýšlela o Bohu, Pánu Ježíši a cítila, že jsem Bohem přitahována. Děkovala jsem. Obdivovala jsem kostely a zbožné sochy, které jsme cestou míjeli... Nejprve mělo vystoupení duo banjista+violoncellistka. Bylo to zajímavé. Pak my. Měli jsme velký úspěch, což mi udělalo radost. Venku mě oslovili mladí kluci. (Tak tohle byla opravdu zajímavá zkušenost. Do té doby jsem neměla žádného kluka a někdy jsem se tím trápila, ale jen malinko... Když jsem se obrátila a začala mít zájem o Pána Ježíše, najednou o mě měli zájem i ostatní...) Zašla jsem se podívat k místnímu kostelu a děkovala Pánu, také během zpěvu jsem myslela na Pána Ježíše...

28. 9. - sobota, slavnost sv. Václava

Ráno jsem vstala již v 5,15 s nervozitou z mého sóla v Pie Jesu (tady bych jen chtěla vysvětlit laikům: přestože jsem byla zvyklá zpívat ve folkové skupině před lidmi, klasická a duchovní hudba si vyžaduje mnohem lepší techniku, a jelikož jsem zpívala takovou hudbu krátce, byla jsem si velmi nejistá před lidmi...) ... No a pak jsem jela. S Renatou jsme si to zkoušely, takže jsem předtím mohla mít trochu jistotu. Nejprve jsme zazpívaly sborově 2 písně a rozdávala se ocenění, mj. dostal i náš otec děkan, kterého vždy ráda vidím. No a pak to přišlo... Předehra, Renča a já... Hurá! Zvládla jsem to. Mé štěstí nebralo konce. V tu chvíli jsem snad všechny a všechno milovala.(Tak tato relativně legrační věta má ale zvláštní hloubku: čím více jsem se blížila ke křtu, tím více tento pocit rostl. Vygraduje to v den mého křtu...) ... V 17,15 jsem jela na vystoupení se Slunovratem. Modlila jsem se k Pánu Ježíši, abych stihla i bohoslužbu, na kterou jsem dle plánu neměla čas se dostat. A přece! Náhoda nebo Pán Ježíš? (V této fázi jsem evidentně nebyla zvyklá přisuzovat běžné denní události Pánu Ježíši, ale ještě stále náhodě, jak jsem tomu byla zvyklá z předešlého stylu života) Ještě před vystoupením jsem ji stihla celou! ... Těším se na zítřejší bohoslužbu, jak budem pět!

29. 9. 2002 - neděle, slavnost sv. Václava, hlavního patrona našeho kostela

Dnes byl úžasný den... Byly Hody. Ráno jsem jela do kostela na veleslavnou mši, kterou celebroval starobrněnský opat. Již vstup otce s ním byl sváteční, když vešli do kostela s úsměvem a otec řekl: "Všechny vás vítám...!" Bylo to krásné, zpívala tam jedna velmi dobrá pěvkyně (maminka dívky ze sboru a spolča, já ji tehdy mylně považovala za někoho z Brna). Pak jsem šla k babičce na oběd, kterou kazil taťka kvůli naštvané náladě: já+kostel. Po obědě jsme s Editou, Mirkem a Kájou trávili odpoledne. Pořád jsme se něčemu smáli, Mirek bodoval. Šli jsme se podívat i před radnici, kde se "trsalo"... Dozvěděla jsem se také perličky z našeho kostela... Sboristi dělí písně na: Naše a Otcovky. Otcovky se dále dělí na "podchycené" a "nepodchycené"... V únoru je také farní ples... (no ne, čilý společenský život!) Byli jsme i na kolotočích... To mluví za vše... Snad největší kulturní zážitek byl večer v kostele, kde byl koncert. Sedli jsme si s Editou a Mirkem hned dopředu, abychom měli co nejblíže... Nejprve hrál komorní orchestr, a pak moje učitelka zpěvu. Pěla krásně, hlavně výšky... Taťka měl ze mně asi po náladě.. Ale, chodím do kostela já nebo on?

Vtip dne: (pouze pro Editu a Mirka, kteří možná pamatují)

Stojíme já, Edita a Mirek a čumíme na krojovaný průvod. Před náma nějaká paní s velkým modrým balónkem. Mirek na to zcela suše, jak to umí jenom on, pronesl: "Je tady nějak moc modro..."

3. 10. 2002 - čtvrtek

Čtu velmi zajímavou a užitečnou knihu o Ježíšově umučení (Carlo Maria Martini: Vydán lidem do rukou, vydaly Paulinky) Odpoledne jsem si celá rozechvělá zašla do kostela na chvilku modlitby (tak tohle hodnotím dnes jako plus: kdykoliv jsem šla později kolem a bylo otevřeno, vstoupila jsem... Časem se z toho stal pěkný zvyk: navštívit Pána Ježíše aspoň na chvilku...) Zase mi to moc dalo.

4. 10. 2002 - pátek

Volal mi Pavel (kdo je Pavel snad časem blíže upřesním). O srazu uvažuje. Mluvili jsme o Kristu, mých a jeho zážitcích. Potom jsem dočetla tu úžasnou knihu o Ježíšově utrpení. Hodně mi dala, navedla mne na myšlenky, kterými jsem se ani nezabývala, ukázala souvislosti(tak tady někde budou patrně počátky mého rozjímání :-) ). Navečer jsem jela na spolčo. Stihla jsem i prostředek bohoslužby, bylo mi sice trapné, že jdu pozdě (tady bych chtěla říct, že je fajn, když přijdete včas, ovšem neváhejte vstoupit do kostela, i když bohoslužba probíhá... kdo ví, jakou milost pro Vás může mít Bůh připravenou?), ale zato jsem byla přítomna i (svému prvnímu) zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Potom bylo spolčo. Mirek byl nemocný, což bylo mínus... Ze Sakristie šel zrovna náš otec děkan a prohodil s námi žertovná slova. Na spolču jsme mluvili především o Adamovi, Evě, Kainovi, Ábelovi a také o Noemovi. Dnes to skončilo brzy, v autobuse jsem uvažovala nad tím, jak moc mě tito duchovní lidé /kněží... řeholníci/ zajímají a přitahují... Být muž, jdu dělat duchovního. (Dnes už chápu své poslání coby žena) Leč, Pán má se mnou jiné úmysly (od té doby jsem se touto myšlenkou, jaký úmysl Pán se mnou má, začala intenzivně zabývat).

6. 10. 2002 - neděle

Ráno jsem měla nervy z toho, že chci do kostela. Když jsem řekla, že jdu do města, taťka byl evidentně naštvaný (zde se chci zastavit u svého taťky. Přestože tady čtete o něm pouze to, jak se mu nelíbila má náhlá změna smýšlení a pravidelné docházení do kostela, tak musím napsat, že vztahy s otcem jsem měla vždy velmi dobré a právě díky tomu jsem mohla vidět Boha Otce jako dobrého, milosrdného a pečujícího...) Ujel mi autobus, málem jsem nikam nešla, brečela jsem. Nakonec mi taťka řekl, že v kostele mě podporovat nebude a že je to naposled, co mě tam veze... Známky pozitiva byly, když jsem před kostelem uviděla našeho varhaníka s Ivošem. V knihovně v suterénu jsem potkala Editu a už to "fajn" jelo. Půjčila jsem si knihu a koupila útlou knížku a obrázek anděla. Když jsme šly na "kůr", šel za námi otec a pozdravily ho. A udála se scéna jak z filmu: otevřely se dveře na kůr a tam byla spousta lidiček (za tohle pojmenování se dnes omlouvám, nemám ráda zdrobněliny): zpěváků, kytaristů a moje rozjařená učitelka zpěvu - nevím proč, ale opravdu to byl pro mne zajímavý okamžik: spadla ze mne tíha rána a dýchla na mě pohoda... Venku po mši mne kámoši přemluvili jít za otcem zeptat se ho na přípravu ke křtu - dal mi "bichli", abych to přečetla: 444 stran (snad od P. Špidlíka: K vyšším věcem jsem se narodil...). Pak to prý se mnou rozebere... Hm, tak mi dneškem -asi- začalo období katechumenátu. Tu radostnou zprávu jsem samozřejmě napsala Pavlovi: "Zdraví Tě čerstvý katechumen Lenka. Kamarádka tuto událost shrnula slovy: Katechumen, to je škaredé slovo, Ty jsi prostě Léňa. Víru, naději a úsměv!" Pavel mi ve čtvrt na 10 odpověděl: "Ahoj Lenko, blahopřeji Ti a raduji se s Tebou!" V takových chvílích si uvědomuju, jak velké štěstí mne skrze Pavla, Milenu a Editu potkalo (už začínám poznávat, že Bůh k nám často a rád přichází skrze druhé lidi...) Kolik legrace, radostných okamžiků (pořád ještě žiji ze "zážitků") a hlavně poznání mi bylo dáno. Bohu díky!

8. 10. 2002 - úterý

... Dopoledne jsem četla knihu od našeho otce. Vím, že ji čtu moc rychle, ale já už chci jít ke Křtu! Odpoledne se také neslo v duchu četby. V 16,15 jsem šla na autobus, protože mě čekala jazykovka a potom sbor. Schválně jsem si vystoupila na náměstí u kostela, protože jsem chtěla kostel alespoň vidět...(hm, až tak? :-) Totéž pak ve čtvrtek 10. 10. ...)

11. 10. 2002 - pátek

Do spolča jsem jela tentokrát dřív, protože jsem chtěla jít ještě na bohoslužbu. V kostele jsem byla nejmladší, tak jsem se zrovna necítila nejlépe... (zvykej si, děvče, tohle lepší nebude.. Sice stárnu, ale stárnou i ostatní kolem mne a noví nadšení křesťané nejsou právě moc v kurzu) Pak bylo spolčo. Dozvěděla jsem se, že se ztratil nejkrásnější kalich a otec si myslí, že jsme po minulém spolču nezamkli, ale paní katechetka to určitě zamkla... Ve spolču jsme se smáli, Ivoš s Frantou mě vytáhli do presbytáře a rozsvěceli a zhasínali světla (tak tohle si po letech vybavuji, mít k tomu vhodnou zvukovou kulisu, měli jsme to jak na diskotéce... Dodnes si živě představuji, jak asi zvenčí vypadal blikající kostel a vitráže...) Také mi ukázali sakristii... Pak jsme se dívali na celorepublikové setkání mládeže. Když to skončilo, chechtali jsme se dlouhou chvíli tomu, jak čumíme na zrnící obrazovku... V tom se otevřely dveře. Otec... Nebylo zamčeno! Samozřejmě průšvih: do kostela mohl přijít kdokoliv a odnést cokoliv...

17. 10. 2002 - čtvrtek, pobyt se známými na Smraďavce, Velehrad

... Pavel udělal malý - velký zázrak! Zjistil spoj do Velehradu (na Velehradě jsem byla pouze 1x v životě, cca v 6 letech, a jediné, co si vybavuji, byl nějaký pohoršlivý rozhovor příbuzných o návštěvě "toho hrozného papeže"...) Ještě jsme šli ke kostelu, byl zavřen a ke kapli. Pavel mne teoreticky učil modlitbu růžence (den předtím vyhlásil sv. Jan Pavel II. nové tajemství růžence: Tajemství Světla. Já jsem to určitě nevěděla a myslím, že ani on?) Zas mi bylo hezky. Jelo se na Velehrad. O růženci mi v autobuse říkal, že když byl malý a pan farář jim dal za úkol aspoň jeden desátek, klečel malý Pavel u postele a modlil se tedy ten desátek. Často ho rodiče našli s hlavou na posteli (tak tomu já říkám věrnost a odhodlání). Zaspal u toho... Velehrad mne ohromil svou velikostí a množstvím oltářů. Pavel se modlil. Já si šla baziliku prohlédnout. Socha Ježíše mne ohromila... Sama jsem se několikrát u hlavního oltáře pomodlila. Také Milena a snad i Jirka se modlili... Na Velehradě jsem poprvé překonala stud před Pánem pokleknout. (Tak tahle vzpomínka zůstala živá dodnes. Byl to naprosto zásadní okamžik. Od té doby jsem si klanění před Pánem zamilovala a dodnes se snažím, aby to mělo "jakous-takous" úroveň hodnou Nejvyššího alespoň v tom, že se vnitřně snažím to neodbývat...) Potkala nás 80i letá sestřička z Kongregace sv. Cyrila a Metoděje a dala se s námi do rozhovoru (moje první osobní setkání s řeholnicí) Jmenovala se Jiřinka - sestra Konstantinka. Řekla nám velmi zajímavou událost o komunistovi (velmi důrazně vyzývám některé členy rodiny, aby tohle vynechali... :-D ), který sestřelil kříž a do roka a do dne zemřel, přesně, jak mu nějaký věřící předpověděl... Pavel jí požehnal a všichni jsme z tohoto setkání měli radost.

19. 10. 2002 - sobota

Večer jsem jela do sboru. Pan varhaník, když mne viděl, chtěl, abych v neděli zpívala žalm a já zrovna kvůli hodům nemohla (jedná se o jinou farnost)! Ve sboru jsem mluvila s Vlaďkou o tom, že byla na Velehradě v klášteře. Byla celá dojatá, když jsem jí sdělila, že jsem potkala sestřičku Konstantinku. Po sboru jsme šli zase k Drakovi, kde nás zas Ivoš bavil. Editě jsem navrhla kmotrovství. Byla z toho hotová. (veřejně oznamuji, že i já chci být někomu kmotrou... Pište, volejte... Domnívám se, že k tomu mám vhodné předpoklady: chodím pravidelně ke svátostem, jsem přiměřeně vzdělaná ve víře... :-D ).

21. 10. 2002 - pondělí

Přepadla jsou svou učitelku zpěvu, která na mě zírala, jak to, že nejsem na dovolené? Dnes teprve přišly pohledy. Zeptala se mě, zda nechci zpívat na Půlnoční mši o Vánocích altové sólo?! Jistě!! (Myslím, že bych tehdy k tomu sólu udělala i přemet s pravotočivým vrutem, jak jsem byla nadšená). Hrozně mne to potěšilo, taková čest!!

25. 10. 2002 - pátek

Ve Spolču jsme probírali Josefa Egyptského a také to, zda umíme odpouštět. Já doufám, že ano. Po tom, co paní katechetka odešla, přinesl Mirek Misál a breviář a začal tím náš liturgický exkurz... Jsem moc ráda, neboť je tolik věcí, které nevím a potřebuji dohnat!!! S úctou (až posvátnou) jsem obracela stránky Misálu. Perlil Martin, který měl neustále záludné otázky a průpovídky. Mirek je neobyčejně chytrý kluk. (Tady opravdu po letech musím Mirkovi poděkovat, protože do spousty věcí mne zasvětil nebo uvedl. Díky moc!). Když nám začal vypravovat o papežích a jejich znacích a řádech, které odpoledne překresloval, nevycházela jsem z úžasu! Samozřejmě jsme se zasmáli nad Podvazkovým řádem a chudák Mirek z toho byl úplně nemocný... Zašla jsem si sama k oltáři "říci" Pánu Ježíši pár slov... Řekla jsem Editě, že uvažuji o vstupu do řádu a ta to nemohla pochopit. (Zdá se Vám k smíchu, že se čerstvý katechumen žene do řehole? Osobně jsem se setkala se sestrou, která byla oficiální kandidátkou u františkánek ještě před svým křtem...)

27. 10. 2002 - neděle

Ráno jsem se vypravila na bohoslužbu, taťka ani nereptal, že jedu do kostela, asi se s tím smířil. Dnešní bohoslužba byla krásná. Ano, nedělní je nejkrásnější. Na začátku jsme se musely s Editou smát, protože se nikdo nedokázal zorientovat, co se vlastně zpívá a navíc - i varhany dělaly hrozné chyby... Těší mne, že se již dokážu soustředit při mši.

28. 10. 2002 - pondělí

Po obědě jsem se věnovala četbě "otcovky": Duchovní rozhovor (Klemens Tilmann). Velmi přínosný rozhovor! Něco takového jsem potřebovala. Odpoledne jsem si zopakovala písně z Hosany, a pak se jelo do Lednice do zámecké kaple na mši, kterou sloužil tamní farář (bývalý pan děkan) - 85i letý pán. Bylo to netradiční zpívat jinde, ale stejně pro Pána. Dívala jsem se na veliký kříž ukřižovaného Pána Ježíše a cítila Jeho Lásku, kterou nám dává... Velice se mi líbil i dětský sbor zpívající Ave Maria. Potom nastalo velké překvapení. Jeli jsme všichni do Hippoklubu, kde byly přichystány různé dobrůtky... Nejprve jsem nemohla rozdýchat, že mám přijmout pohoštění za to, že jsem zazpívala na mši... (Tak tohle si vážně nepamatuji, že jsem někdy vůbec řešila... Člověk si časem zvykne na vše... :-) S Mirkem jsme začali plánovat nějaké akce, jsem také pozvaná na Hody do Staré do rodiny Petra (Ó...) Když polovina odjela, nastala ta pravá zábava. Tatam bylo předsevzetí, že se před panem farářem, který byl přítomen, musíme chovat vzorně. Kluci popadli kytary a jelo se. Od rómských, přes ruské až k číňanům... Všichni jsme zpívali a mlátili do všeho - do stolu, sklínek... Edita a já jsme se pořád smály: (Bomba, bombička...). Jak řekla Edita: "My jsme takoví veselí křesťané!" Pánu Bohu velké díky!

29. 10. 2002 - úterý
Plakala jsem... Nemohu totiž pochopit, jak nevěřící nemohou cítit to blaho, radost z Pánovy lásky. (No tedy, děvče, po 2 měsících docházky do kostela jsi velmi rychle zapomněla, jak jsi téměř 20 let žila!) Vždyť On jim každý den podává svou otevřenou náruč. On je přece všechno!! (Budiž mi polehčující okolností, že jsem si zapisovala to, co jsem pro sebe v těch dnech dostávala aktuálně poznat). A lásku především. Jaký dar a štěstí a milosrdenství být obdarována vírou! A to jsme tu... Co teprve království nebeské, jehož světlem je Beránek!

1. 11. 2002 - pátek

Na Spolču jsme četli zajímavé téma: Sebevražda. Sebevražda je považována u Boha - asi jako byste házeli Pánu Bohu jeho dar (život) do tváře... Hrůza! Dnes jsem také poprvé dokázala říct přede všemi modlitbu k Pánu Ježíši... Paní katechetka řekla: "Ani nevíte, jak bylo v nebi veselo, když jste se přidali k mojí modlitbě." Velmi mne to potěšilo... (No jo, moje pověstná představivost pracovala opět na plné obrátky). S Mirkem jsme byli s Editou v sakristii, ukazoval nám ornáty, komže, knihy... Také mi ukázali zpovědnici... To bylo na mne silné kafe... Chtěla jsem prchnout s tím, že se nedám křtít! (Tohle si nepamatuji, ale jistě jsem měla nějakou živou představu, jak mě tam za mé hříchy, které dosud nikdy nikde nebyly slyšeny pro svůj "originální obsah", někdo strašně mlátí a slovně ponižuje..) Také jsem se svěřila se svými občasnými pochybami o víře. Ale Mirek mi řekl něco, co mě velmi povzbudilo - ne-li postavilo na nohy: "To je dobře, že pochybuješ... To bys ani nebyla věřící (Hle Ho, paradoxního Boha!) Všichni pochybujeme... A my, církev i nebe se za tebe modlíme..." Krásné, povzbuzující! (Opět viděno v živých barvách, jak se za mě nebe a moji blízcí modlí...). Bylo mi líto, že musím domů, když se rozvinula pro mne tak důležitá debata!

8. 11. 2002 - pátek

Večer jsem jela na mši. Ve spolču dnes nebyla paní katechetka, tak nám četl Mirek o životě Thomase Mora z velmi zajímavé knížky, kterou jsem si půjčila domů... Měl být sbor, ale nepřišli kytaristi, tak jsme šli do "Galerky". V průběhu večera se hovor stočil na můj křest. Říkala jsem, jak velká radost to pro mne je... Mirek mne zas povzbudil... Řekl mi, jak veliká radost a sláva to v nebi bude, až budu křtěná a budu se zříkat ďábla... Nemám čekat žádný extra pocit... (prej žádný extra pocit!  ;-) , ale mám si však uvědomit, že se za mne "modlí a stojí za mnou" celá církev.... Řekl mi, že mi půjde ministrovat (což bylo v té době něco výjimečného, protože Mirek nějak krátce předtím ministrování zanechal)... Také mne zaujalo velmi, když mluvil o tom, že Pán "přichází" k těm nejmenším, ztraceným...(což mohu po letech potvrdit... nic menšího, ubožejšího a více ztraceného, než jsem já, si Pán tehdá nemohl vybrat)... Když jsem odcházela, přišel ještě Mirek za mnou a řekl:"Nejdůležitější je, abys v Krista věřila a milovala Ho..." (potřebujete snad znát ke křtu více?) Na zastávce jsem cítila obrovskou radost. V mysli mi vyvstalo: "Bože, jak veliká je Tvá láska a jak krásné a moudré jsou Tvé dary!!" Myslela jsem tím samozřejmě Pavla, Mirka, Editu... (seznam už tehdy měl více jmenných položek: dnes připisuji třeba naše kněze nebo mou paní učitelku zpěvu... a nadále se rozrůstá, jak jdu životem...)

9. 11. 2002 - sobota
... jukla jsem do té knihy od Mirka. Přibližuje světce jako sv. František z Assisi, sv. Augustin, sv. Tereza z Avily (první karmelská vlaštovka! A samozřejmě nikdo menší než Matka reformovaného bosého Karmelu...)

24. 11. 2002 - neděle, výlet s Editou, Mirkem a Petrem do Brna
Výjimečný den! Já a Edita s Mirkem jsme šli ve tmě po terasovitých uličkách na Petrov... Byla tma, pod námi světla brněnského nádraží, mlha, nikde nikdo... Zastihl nás úsvit, když jsme přicházeli ke katedrále sv. Petra a Pavla. Vítal nás svítící kříž... Celou tu cestu jsem měla nepopsatelný pocit, byla cítit téměř hmatatelně přítomnost něčeho posvátného. Bylo to, jako bych se octnula v jiném světě. Vzhlédla jsem nahoru a uviděla ve tmě a mlze věže katedrály. Bylo to, jakoby se dotýkaly nebe... (Tuhletu duchovní romantiku aneb "Poprvé na Petrově v katedrále" si dodnes pamatuji velmi dobře) Tento pocit trval až ke sv. Tomáši. Řekla jsem: "Jak může být někdo nevěřící?"

2. 12. 2002

Seznámila jsem se s člověkem, který je organizátorem a vedoucím Společenství pro Ježíše v Kroměříži. (Jedná se o Ludvíka Šojdra manžela političky Michaely Šojdrové) Je z toho kamarádství. Určitě je to další Boží dar. Napsal mi, že svým emailem jsem mu dodala (skrze Ježíše) elán do další činnosti. Otiskl mou výpověď i foto v časopise Brána a napsal článeček "Světlo do mé temnoty".
Také jsem si několikrát vyměnila email s 24 letým novicem u eucharistiánů. Podpořil mne, abych hledala, kam mě Pán povolává a napsal mi hodně dobrých postřehů.

31. 12. 2002 / 1. 1. 2003 - Silvestr v kostele sv. Václava

Ve 22,00 jsme se modlili breviář před svatostánkem. Krásné... Nechtěla jsem odejít, jak mi bylo u Pána Ježíše dobře... Cítila jsem opět nepopsatelný pocit, ani nedokážu vyjádřit jaký... Zpěv po půlnoci! Kolem kostela hučela vřava, křik... Edita, já a Mirek jsme stáli před oltářem a zpívali Confitemini Domino. Pak se k nám přidali i ostatní. Zazpívala jsem část Ave Maria, zpívalo se mi těžce - kašel mne dusil, ale to vědomí, že mne On slyší...!

2. 1. 2003 - 130. výročí narození a mé seznámení se sv. Terezií z Lisieux!

Byla jsem nějaká pasivní a jakoby otrávená vším a že začal nový rok. Tápala jsem... (Moje tradiční novoroční "depka" z toho, že mám dojem úplně nového začátku). Zapnula jsem internet a šla na stránky karmelitek - ani nevím důvod... vždyť jsem je už viděla. Sotva jsem otevřela stránky karmelitek Dítěte Ježíše, upadla přede mnou větvička jmelí. Hned mi to přišlo jako znamení, ani jsem nevěděla proč. Když jsem pročítala o jejich životě, připadlo mi to jako úžasný řád. Když jsem otevřela stránku o sv. Terezii z Lisieux, dostala jsem záchvat dusivého kašle (který mne tenkrát často svou intenzitou srážel na kolena a bylo mi opravdu až na zvracení...), a pak jsem se dočetla, že ona zemřela na tuberkulózu.(Za pár dní jsem se dozvěděla, že Terezie se narodila právě 2. ledna!) Navíc se mi vybavilo, že sošku sv. Terezie jsem vídávala a stále vídávám na autobusové zastávce (dnes už bydlím jinde) vestavěnou ve zdi do rodinného domku.

S příchodem malé Terezie se něco zásadně změnilo, jak po letech zjišťuji, když deník znovu pročítám. Pomalu se začalo vytrácet to, co jsem v kostele prožila se spolčem nebo co zásadního se událo... Sešit se začal plnit zcela osobními zápisky, resp. tím, co se odehrávalo v mém nitru mezi Bohem a mnou a nikoliv už tím, co se odehrávalo kolem mne, ačkoliv jsem byla na prahu nové životní etapy: kromě křtu jsem se začala připravovat na studium konzervatoře, kam jsem byla přijata v únoru 2003... Byl to můj dětský sen a dnes se domnívám, že jsem jej dostala od Pána jako "bonus", aby mi ukázal, že tomu, "kdo věří, je vše možné"...

Kromě velkých duchovních poznání, která jsem krátce před svým křtem dostala, to bylo i velmi krásné období, kdy jsem začala u nás v kostele zpívat žalmy, což se stalo mojí velkou láskou - ba nebojím se napsat, že vášní... Když dnes slyším zpívat žalmy ze stejného místa, kde jsem je kdysi zpívala já, sevře se mi srdce bolestí... Už to není můj hlas... a i varhanám vládnou jiné ruce, než ty, které doprovázely mne... Letos na Květnou neděli, když varhaník zpíval: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" jsem opět prolévala slzy a vzpomínala... Nikdy nezapomenu na člověka, který ve mne tolik věřil, který mne toho tolik naučil a kdo byl velmi dobrý kamarád a parťák do nepohody. Bohužel, připravte se na to, že klevety jsou všemocné i v kostele... "Kdo můžeš pochopit, pochop!"

Zdá se, že Bůh mi prostě vzal to, co jsem tolik milovala právě proto, že jsem na tom tolik lpěla...

Nenechte se však nikdy nikým a ničím odradit, protože Kristus opravdu stojí za to, abyste kvůli Němu snášeli vše, co Vás v životě potká!

Proto závěrem Deníčku, který ale obsahově končí pouze na těchto stránkách, uvádím už jen tento zápisek ze Svatého týdne roku 2003...

16. 4. 2003

Shledala jsem, že jsem člověk plný chyb, nedokonalých a špatných vlastností... Velmi mne to ubíjelo, zvláště, když jsem poznala, že sama od sebe se těchto hrozných vlastností nedokážu zbavit... Ano, dokážu je na čas potlačit, někdy i zmírnit, ale bez Boží pomocí je nedokážu zvládnout.
Rozhodla jsem se tedy všechny své špatné vlastnosti dát Bohu, odevzdat Mu je, aby je proměnil ve své dobré skutky, aby přispěly ke spáse duší... Kéž to Pán přijme z rukou Panny Marie, které jsem to svěřila...

Pokračovat můžete třeba na článek Můj křest