Příběh mé konverze

Tento článek měl být původně první mezi těmi, ve kterých popisuji svoji vlastní cestu víry a kde se snažím zcela upřímně popisovat to, co jsem prožila. Začala jsem jej psát někdy v září 2014, ale dlouho jsem u sebe narážela na problém, jak jej napsat. Ačkoliv můj úmysl byl dobrý, jsou v mém životě věci a detaily, o kterých se domnívám, že by mohly být těžce stravitelné pro určitou skupinu lidí nebo naopak by mohly působit kontraproduktivně pro skupinu jinou... Již v roce 2004 se mě na konzervatoři v hodině Křesťanské výchovy zeptal farář církve evangelické, zda chci všem říct, jak jsem došla k víře v Boha... Už tehdy mi to bylo líto, ale rozhodla jsem se některé věci nechat jen ve svém srdci. Samozřejmě lidé v mém blízkém okolí vědí, o co konkrétně jde a pravděpodobně, pokud byste se mě na to zeptali soukromě, bych Vám nějakou přesnější odpověď dala, ale v tuto chvíli nechávám článek bez některých konkrétních detailů...

Jak jsem se "obrátila"

Byla jsem vždy spíš taková bázlivá povaha, samostatná jednotka, v dětství jsem si vystačila sama se sebou. Myslím, že jsem byla odmalička vyloženě "upínací typ" - upnout se na někoho, na něco, prostě mít objekt zájmu, který bych mohla obdivovat... Na rozdíl od upínacích typů, kterým já říkám "poutači" - to jsou ti, kteří svůj obdiv a zájem dávají okatě najevo, byla jsem já vyloženě upínací typ "skrytý", a tudíž nikdy nedoceněn objektem svého zájmu, a tak jsem logicky trpěla... O několik let se mi tato vlastnost ale ukázala jako prospěšná. Upnout se na Boha - to mi dávalo smysl, kdežto spoléhat se na člověka vždy vede jen ke zlému, neboť jak praví žalmista: "Člověk se vrací do země, když výjde jeho dech, tehdy se zhatí všechny jeho plány"... Ale nepospíchejme.
Mé první prozření a pochopení, co je tento svět, přišlo velmi brzy a to v 5 letech, kdy jsem si sama hrála v obývacím pokoji a hrála mi do toho hudba z rádia nějakou anglickou písničku... Nevzpomínám si, co za píseň to byla, ale byla velmi smutná... A já, jak jsem si tak hrála, jsem si najednou lehla a chtělo se mi strašně plakat, jaký smutek na mne padl... Tehdy jsem si uvědomila, jak je život pomíjivý... Od té doby se moje povaha začala měnit. Začala jsem vyhledávat svoje "koutky", kde jsem mohla přemýšlet... Asi v 10 letech jsem jednoho dne ráno přišla na to, že je vlastně v podstatě zbytečné cokoliv konat a o cokoliv se snažit, protože jednou stejně umřeme a všechno pomine a nezůstane po nás nic... Záhy mne velmi upoutala věta v jednom filmu (Souboj Titánů), kde jeden voják pronesl: "Šťastný je ten, kdo je mrtvý..." Na jednu stranu mi to přišlo jako závažná myšlenka, kterou bych se měla zabývat, na druhou stranu jsem objevila svůj sarkastický smysl pro humor, neboť si to dodnes s úsměvem lehkým a někdy trpkým opakuji, když mi není zrovna do zpěvu a tance. Samozřejmě takovéto smýšlení o tomto světě bylo velmi skličující, zvlášť v dětském věku, a tak se mi zdálo, že musí někudy cesta ven, že pouhý koloběh přírody "život - smrt" nemůže být všechno.

Bůh

S tímto tajemným pojmem jsem se musela setkat někdy hodně brzy po tom, co jsem začala chodit na základní školu a byla to moje sestřenice, která to vyslovila. Řekla mi, že prý existuje někdo, kdo o nás všechno ví, zná každou naši myšlenku a nikdy nás neopouští. Pro můj dětský rozoumek to byla novinka. Občas jsem se k této informaci v myšlenkách vracela, ale pravděpodobně jsem ji nijak nerozvíjela, natož abych tohoto Boha záměrně hledala. Ale dnes zpětně vidím, že tu tajemný Bůh byl. Vždy, když šlo do tuhého, jsem sepjala ruce a intenzivně jsem prosila neznámého boha o pomoc a ta vážně přišla! Hned, po chvíli... Toto zjištění ve mně bylo a bylo pevné. Nemohu tedy o sobě vlastně nějak urputně tvrdit, že jsem byla úplně nevěřící. Dnes si dokonce říkám, že jsem nějaké silné pnutí k "někomu nahoře" začala pociťovat asi v deseti letech. 

Velmi důležitým prostředkem mi v tomto byla hudba. Přestože se nyní možná velká část z Vás bude divit, první důležitou prostřednicí v hudbě na cestě k Bohu se mi stala velmi kontroverzní zpěvačka Madonna. Její píseň Like a Prayer (Jako modlitba) mě v mých deseti letech natolik zasáhla, že jsem v sobě začala objevovat cosi, o čem já dnes říkám, že to byl prostě duchovní pohled. Začalo se ve mně rodit cosi nového, ačkoliv v prostředí, kde jsem vyrůstala, toto nemělo absolutně žádnou živnou půdu pro to, aby to neuhynulo hned v počátku. Avšak jak jsem se zabývala Madonnou a četla její životopis a rozhovory, vždy jsem někde narazila na informaci, jak vyrůstala v přísné katolické rodině, kde matka dokonce zakrývala zbožné obrázky na stěně vždy, když do domu přišlo děvče v džínech... Tedy jakýsi kontakt s tímto zcela pro mě "cizím světem" zde byl a pak mocně působila hudba, o které vždy budu tvrdit, že rozšiřovala mou duši...

Tak se dostávám v čase do 1. ročníku na střední škole, kde spolumajitelkou a ředitelkou této školy byla věřící žena, o které všichni tvrdili, že se kvůli tomu ani nevdala. Přiznám se, že mě osobně velmi zaujala. Tehdy jsem nevěděla čím, ale dnes vím, že to muselo být proto, že ve mně nějaké silné vnitřní tíhnutí k Bohu a k víře prostě muselo být. Tedy tato dáma nás v hodinách Občanské výuky spíš směřovala k náboženství a všichni jsme se povinně museli naučit modlitbu Otče náš. Už tehdy jsem si pomyslela, jak je to super, protože u maturity se mi to určitě náramně bude hodit... Zadala nám také domácí úkol na téma, zda věříme v Boha. Jako většina lidí, kteří nemají živou víru, jsem se rozhodla, že jí to tedy vytmavím a napíšu, že v něj prostě nevěřím, protože neexistují žádné důkazy... Když jsem doma práci dopisovala, vzpomněla jsem si na jeden film, kde nějaký pastor vede debatu s katolickým knězem a argumentuje jakýmsi "vnitřním bohem"... Tak jsem svou práci zakončila tím, že sice v Boha nevěřím, ale že věřím ve "vnitřního boha", ke kterému se občas modlím...

Ovšem dnes píšu toto: Co byl tehdy pro mě ten vnitřní bůh ne-li právě ten Bůh, kterého jsem o pár let později objevila? Moje tehdejší představa totiž byla, že Bůh, jak jej vyznávají věřící, sedí někde na obláčku a "šoupe" nohama, kdežto jak vím dnes, je to právě Bůh, který přebývá v duši, v nitru každého člověka...

Pak byly také zajímavé momenty v dětství a dospívání, které bych si pro svou zdánlivou neužitečnost nemusela pamatovat, avšak přesto mi zůstaly pevně v mojí paměti... Byla to například cesta s příbuznými na dovolenou, kdy jsme projížděli krátce po revoluci nějakou vesnicí a spatřili jsme z auta řeholní sestru... Všichni se začali pohoršovat, jak někdo něco takového může vzít na sebe (jednak hábit, druhak závazek a styl života...) Vzpomnělo se tak na nějaké děvče z rodiny, která do řádu vstoupila a snad nikdo nedokázal pochopit, proč to udělala... Ovšem ve mně zazněl vnitřní hlas, který zcela jasně řekl: "Co když tam budu muset také?" ... Pak to byly asi tři zkušenosti setkání s naším knězem, kdy jsem byla spíš v roli diváka. Jednou dokonce přišel k mým prarodičům, kde jsem zrovna byla. Můj dědeček byl totiž učitel hudby a varhaník... Tedy všechny tyto zdánlivě nepodstatné události se však na mě nějak tajemně podepisovaly a já jsem alespoň na chvíli měla možnost o těchto věcech uvažovat.
V 17 letech jsem začala prožívat, snad jako každý člověk na prahu dospělosti, jakousi krizi, kdy jsem docházela k poznání, že se brzy budu muset postavit na vlastní nohy... Ovšem nutno říct, že jsem se zdaleka necítila dospělá, nic jsem neuměla a naprosto jsem neměla ponětí, co se svým životem. Škola a obor, který jsem z nouze zvolila, mě absolutně nebavily; přátele jsem také moc neměla a "chodit s někým a ještě k tomu na vážno" - na to už jsem neměla myšlenky vůbec. Jednoho dne jsem tedy zjistila, že můj život vlastně nemá smysl. Toto divné období, kdy jsem se cítila být zcela bezprizorní, trvalo asi dva roky. A tak jsem téměř rok po maturitě dostala nabídku jet na pobyt, který by mě snad mohl "nakopnout", abych změnila a začala žít svůj vlastní život. Přestože se mi asi dva dny před odjezdem strašně nechtělo, odjela jsem... A můj život se dokonale změnil.

Ovšem způsobem, který by mě nikdy nenapadl a který bych si sama nemohla lépe vymyslet. První večer pobytu jsem zahlédla zvláštní tvář, která mne upoutala... Byla to tvář, o které nevíte, co si máte myslet. Něčím se odlišovala a na první pohled mi i nahnala strach. (Věřím, že dotyčný to vezme s úsměvem, neboť se jedná o velmi velkorysého člověka...)
Zlomový okamžik přišel hned druhý den, kdy mi kamarád Otto řekl: "Je tady s náma farář..."
A právě tohle byla ta chvíle, na kterou jsem asi celý život čekala. Pocítila jsem totiž zcela jasně to, že tento člověk je tu právě kvůli mně! Byl to otec Pavel, a jak sám později řekl, snad třikrát nabídku stejného pobytu odmítl, což mi přišlo jako jasný důkaz. Vůbec jsme se tu totiž podle lidského načasování neměli sejít! Přestože nás dělil věkový rozdíl 20i let a naprosto jiný styl a chápání života, našli jsme velmi brzy k sobě cestu. Snad někdo vznese námitku, že mě tedy asi tento kněz začal hned verbovat do církve a nabízet mi pomoc ve formě jediné pravé víry a spásy... Ovšem není tomu tak. Zcela nečekaně si držel odstup od těchto věcí, i když na vše, co mě zajímalo, odpověděl nebo mě alespoň někam poslal, abych si sama něco přečetla..., což byla pro mě zřejmě ta ideální cesta, které jsem byla schopna se otvírat.

Každý kněz je jiný (stejně jako každý jiný člověk) a Pán Bůh mi tedy poslal přesně toho člověka, kterého jsem byla schopna přijmout. "Promluvil" ke mně zcela jasně jazykem, kterému jsem mohla velmi dobře porozumět. Nemohu tedy souhlasit s domněnkou, že ať by tam byl kterýkoliv jiný kněz, dopadlo by to stejně. Ne. Ten prvotní hlas, že tento člověk je tu pro mě, konkrétní osoba a její svědectví života z víry, byly právě ty Boží nuance, které zapůsobily. Pán Bůh prostě ví nejlépe, koho poslat!

Podobné štěstí jsem měla i na kněze, které pak na mne čekal v naší farnosti. Snad jsem mohla ještě zde narazit na něco, co by mohlo udusat malou duchovní rostlinku v mé duši. Ovšem nestalo se tak. Opět jsem dostala přesně to, co jsem potřebovala...

Občas mne napadne myšlenka, jak by můj život dnes vypadal, kdybych tehdy řekla své ne? Byla bych dnes jiná? Promluvil by Bůh ještě jinak do mého života? A pokud ano, jakým způsobem a jak dlouho bych na to musela čekat? Ovšem nemyslím si, že je nutně potřeba na tyto otázky znát odpověď. Spíše často pociťuji úžas nad tím, jak Pán Bůh používá druhé lidi, aby si Vás přitáhl k sobě. Myslím na to, zda i já "mám na to", abych dokázala nést svědectví víry a byla dobrým příkladem všem těm, kteří Vás pozorují a ve svém srdci rozvažují, co to obnáší být křesťanem a zda to vůbec "stojí za to..." Přiznám se Vám, že je to velmi nesnadný a odpovědný úkol. Avšak domnívám se, že mnohem lépe než se o něco urputně snažit ze svých vlastních sil, je umět učit se odevzdávat do Božích rukou a stávat se Jeho nástrojem... Umět se každý den darovat ve všedních událostech a maličkostech.

Kéž se nám to všem daří!

LAMB