Můj křest

Kdo očekával, že se článek o tom, jak jsem prožila svoji dosud nejradostnější událost v mém životě, objeví na mé stránce právě v tento den Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, předvídal dobře. Věřte však, že v tom nebyl žádný úmysl ani zvláštní přání. Touhu sepsat osobní prožitek mého křtu, která by spojovala moji radost z této události s mým vlastním pohledem na tuto svátost, v sobě nosím přibližně od února tohoto roku. Přestože jsem si v duchu "dělala poznámky", stále jsem neměla tu správnou inspiraci až do dnešní mše svaté, kdy se mi spontánně začaly skládat věty v hlavě, které mi přišly jako velmi výstižné... V čase svého křtu jsem si stále psala svůj Deníček katechumena a vedla jsem korespondenci s otcem Pavlem, jenž se stal zcela neočekávaně zprostředkovatelem velké Boží milosti, která je pro mne dodnes naprosto nepochopitelná a kdykoliv se přistihnu, že se o ní snažím přemýšlet, tají se mi dech, nenalézám slova a cítím jen nesmírnou vděčnost... I dnes, po letech, mám dojem, že stojím v němém úžasu s rukama bezmocnýma a s pohledem upřeným do věčnosti... Ničím jsem si totiž tuto milost nezasloužila. A domnívám se, že jedině takto je to dobře. Zasloužit si něčím nějakou milost, to by snad ani nebyla milost. Velice snadno by člověk zpyšněl... Proto v textu naleznete nejen můj současný pohled, ale i citace ze zápisků mého deníčku a rovněž citace z dopisu otci Pavlovi, který jsem sepsala den po mém křtu, a kterému touto cestou děkuji za laskavé zaslání jeho kopie jako za všechno!

Mým velkým přáním je, abyste znovu zakusili radost z Vašeho křtu a to zvláště nyní v době velikonoční. Vás všechny, kteří jste tuto svátost dosud nepřijali, pro Lásku Boží prosím, pokud o tom uvažujete, abyste to rozhodně udělali a to i přes všechny pochybnosti nebo boje, které možná kvůli tomu prožíváte...

Na úvod mého vyprávění musím zmínit, že přesné datum mého křtu bylo dlouho nejasné a několikrát se změnilo. Když už jsem věděla, že ke křtu přistoupím 2. května, pozvala jsem známé a těm, kteří se dostavit nemohli, jsem alespoň dala vědět s prosbou, aby na mne pamatovali... Nakonec jsem však byla pokřtěna o týden později, tedy 9. května 2003. Dnes na tyto změny mého data vzpomínám se sv. Terezkou... Když tato moje duchovní sestřička ležela na smrtelné posteli a vědělo se již, že její stav spěje ke smrti, uvažovaly sestry kolem ní, na který církevní svátek si pro ni "Božský zloděj" přijde... Ona však zcela klidná odpověděla... "Vždycky to bude svátek!"

Boží hra s písmenky

"Můj křest, jakož i 1. svaté přijímání (tuto svátost jsem přijala o den později, tedy 10. 5.), proběhl velmi skromně, moc hezky a dá se říci "ve skrytosti"..., čemuž jsem velmi ráda..." Tato skrytost mého křtu byla pro mne velmi symbolická, neboť právě toto se stalo způsobem, jakým se mi i nadále dával (a doposud dává) Bůh poznat a kterého jsem si také tak zamilovala: Ty jsi Bůh skrytý...! "Můj křest se započal (tím slovem myslím mé vnitřní naladění) vlastně nečekaným osobním překvapením v podobě náhlé změny křestní patronky. V pátek ráno - asi ve 2 hodiny - po dlouhém rozhodování jsem přijala jméno Anežka po sv. Anežce České. Bylo to jako blesk z čistého nebe... Sv. Terezka od Dítěte Ježíše byla u mě naprosto jistá..." Všechny ctitele svaté malé Terezie však mohu ujistit, že v mém výstižném jménu LAMB, které znamená v angličtině ovečka nebo beránek, je Terezie zcela nečekaně a neúmyslně přítomna, což jsem si uvědomila teprve loni před Vánoci... Písmenko M. je původně jméno Maria, které jsem obdržela při svátosti biřmování, po Matce Boží. Matka Boží je stále mou patronkou, ale již není úplně sama.

Že nikde nevidíte písmenko T. jako Terezie? Pán Bůh mne opět překvapil, protože kromě Terezky mi do mého monogramu "nabalil" i celou rodinu Martinových, které jsem si k Panně Marii pod písmenkem M. adoptovala. A jelikož se letos očekává svatořečení rodičů Terezky, bl. manželů Martinových (pozn. svatořečeni byli 18. 10. 2015), a započal proces beatifikace Leonie Martinové, je to pro mne o to větší důvod k jásotu... "Také se mi nikdy nelíbilo jméno Anežka a téměř nic jsem o ní nevěděla... Pán na mě však zavolal: "Anežko!" Mne osobně tato světice a toto jméno nabádá k prostotě, pokoře, skromnosti a vnitřnímu pokoji. Také z celé té situace pro mne plyne jedno ponaučení: Nikdy si ve věcech víry nic neplánovat..." Ano. Myslím, že všichni známe okřídlenou větu: Chceš Boha rozesmát? Povídej mu o svých plánech...

Ráno, po sezení s otcem děkanem, kdy nám vysvětloval obřad, do mne vjela skutečně sváteční atmosféra a tudíž jsem se už nemohla dočkat "svého" večera. S mamkou jsme šly v 18 hodin na mši sv.... Při vstupu do kostela mi proběhlo hlavou: Do kostela vstupuje pohan a vyjde křesťan." Vnímala jsem, že mamka byla nesvá podobně jako já, když jsem se ocitla poprvé na bohoslužbě a připomnělo mi to, jakou cestu jsem urazila od toho dne až k tomuto okamžiku. Velmi mne překvapilo čtení pro tento den ze Skutků apoštolů, které známe pod názvem Obrácení sv. Pavla:

...Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? " Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat." Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: "Ananiáši!" On odpověděl: "Zde jsem, Pane." Pán mu řekl: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." Ananiáš odpověděl: "Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno." Pán mu však řekl: "Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno." Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu z očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží.

Následoval žalm 117, kde se praví:

Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná!

A konečně evangelium sv. Jana, kde se hovoří o sv. přijímání a kde je dán jasný příslib věčného života těm, kdo ke stolu Páně přistupují: Židé se mezi sebou přeli: "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky." To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum.

"Po mši svaté se kostel vyprázdnil, jen na kúru byli přátelé ze Spolča a pan varhaník, aby mi zpívali, dole v lavici seděla mamka s babičkou... Před oltářem pan děkan, ministrant, já, Edita kmotra a kamarád Martin, který vše fotil...

Obřad se mi velmi líbil, pan děkan krásně hovořil. Když došlo k onomu: "Křtím Tě ve jménu...", nedokázala jsem si uvědomit nic více duchaplnějšího než: "Jejda, to je studené!" Všechny mé představy byly tytam. Též pomazání svatým křižmem jsem vnímala jen tak vzdáleně s očima upřenýma na náš krásný kříž... Vzpamatovala jsem se, až mne oblékli v Krista..."

Tolik citace z dopisu a deníku.

Pán však přišel, jak slíbil! Po oblečení v Krista jsem pocítila tak nesmírnou radost, kterou neumím dost dobře popsat. Byl to záblesk dokonalé radosti, která na nás všechny teprve jednou čeká. Tato radost byla jakýmsi naplněním mých tužeb, kterými jsem téměř rok velmi intenzivně žila. Byla to rovněž vnitřní harmonie, obdržení něčeho, co jsem v životě velmi postrádala, avšak přitom jsem ani neměla ponětí, že mi něco chybí a že něco hledám... Byl to pocit hluboké lásky k Bohu a ke všem, kteří mne v tu chvíli obklopovali ať bytostně nebo duchovně. Po letech se přiznám, že jsem tajně očekávala, že třeba uslyším nějaký hlas: "Ty jsi má milovaná dcera, v Tobě jsem nalezl zalíbení...", ale ticho, které v tom okamžiku panovalo, bylo rovněž krásné... byl to šepot stromů z Getsemanské zahrady, mlčení Boha Otce Velkého pátku i ticho Bílé soboty... a navíc, jsem skálopevně přesvědčená, že právě tato věta v nebi v tom okamžiku zazněla. A intenzita mé radosti - to už byla radost velikonočního jitra.

V životopise slavné české herečky Vlasty Fabianové jsem kdysi četla o tom, jak je život herce charakteristický tím, že v osobním životě může prožívat únavu, trápení, nemoc..., ale jakmile se dostane na jeviště, všechno je zapomenuto a herec začne žít: Jsem jako cirkusový koník, pohodím hlavou a jdu žít své představení... Tento pocit jsem měla i já, když mne náš kněz ke konci obřadu oslovil: Lenko Anežko Česká... V tu chvíli jsem si uvědomila, že skončila téměř rok trvající zkouška, že je čas pohodit hlavou, hrábnout kopýtkem o zem a dát se do klusu: že skutečný duchovní život na jevišti života právě začal...

Kristýna ze Spolča mi řekla: "Ty celá záříš!" A já dnes upřímně vyznávám svou osobní touhu: zářit svůj křest po celý svůj život! Vždyť to je poslání, které nám sám Ježíš dal, když řekl: Budete mými svědky až na konec země! Když bylo po obřadu a vycházeli jsme ven, spontánně mi napadla věta malé Terezie, která řekla: Vstupuji do života...

Zamířili jsme s přáteli ještě si chvíli posedět, ale přiznám se Vám, neměla jsem stání. Byla jsem tak plná štěstí, že jsem se brzy zvedla ze své vlastní oslavy. Mirek mi na mou novou cestu řekl: Jdi tam, kam Tě srdce volá... Šla jsem domů se dvěma touhami: jednak být sama se svým dokonalým štěstím zapomenutá někde v koutečku, kde by mne nejlépe nalezli ráno už mrtvou..., ale zároveň jsem měla nesmírnou touhu vyjít a jít s korouhví v ruce a nezastavit se, dokud vysílením nepadnu...

Dnes Vám zcela upřímně říkám: ta radost je stále živá a jsem přesvědčena, že ten okamžik nikdy nevymizí z mé paměti... Avšak je s podivem, že ta radost s postupujícím časem stále roste. Všechno v tomto životě má své limity, všechno snad časem zevšední nebo Vás to přestane bavit úplně... Avšak tato radost je jiná. Stále se obnovuje. Je to jakoby se člověk stále znovu a znovu zamilovával... A tak dnes zveřejňuji svůj tajný recept: Chcete-li být stále zamilovaní, nechte se pokřtít! Žijte svůj křest!

Možná někdo namítne, že zamilovanost je prchavá..., že tento stav je potřeba překlenout, aby se mohla dostat ke slovu pravá láska, která na vše hledí střízlivě; která se učí přijímat druhého takovým, jakým ve skutečnosti je a ne jenom kým se zdá být; že je potřeba velkoryse přecházet chyby, umět odpouštět a snažit se o soužití v běžném životě... Avšak já si nemohu pomoci. Za celých 12 let jsem na Pánu Bohu neshledala žádnou chybu... Právě naopak. Vždy jsem vnímala, že je neuvěřitelně blízko a že se na Něho mohu kdykoliv spolehnout... Často mě překvapil tím, že ještě než mne vůbec napadlo, že bych měla v těžké situaci poprosit o pomoc, On mne předběhl a nečekaná pomoc mi spadla do klína.

Každý v životě hrajeme nějakou roli a každý den nasazujeme nějakou masku. V práci, doma, snad i sami před sebou... Bůh mě však vidí takovou, jaká ve skutečnosti jsem... On ví, že někdy jsem náladová tak, že by pes ode mě kůrku nevzal..., že často věci hrotím (a vzápětí toho lituji), že jsem slabá a často nemám sílu stát sama za sebe... Právě tato Jeho vlastnost, že mne miluje takovou, jaká jsem, byla pro mne v době mého obrácení čímsi novým a revolučním. S úlevou jsem si mohla říct: Konečně nemusím nasazovat žádnou masku... A nakonec mohu celý život žít s jistotou, že On se se mnou nikdy nerozejde, nikdy mě nepropustí, ani nepošle "domů", nikdy nepožádá o rozvod, nikdy mě "nevydědí"..., ba naopak: vždycky tu bude jako první stát s odpuštěním a pochopením... Vždyť řekl: I kdyby tě otec nebo matka opustili, já tě nikdy neopustím!

V postní době se mi po letech ozvala moje dávná kamarádka a když jsme zabrousily na téma "víra", asi po hodině z ní vypadlo: Ty mluvíš úplně jinak, než je zvykem... Opravdu dnes lidé mají jen malé ponětí o tom, že by je Bůh mohl milovat a to zcela osobně a bez výhrad...? I o tom je svátost křtu: Je to dar a důkaz nesmírné Boží lásky. Kromě toho ani nevím, jak jinak bych o Bohu měla mluvit, protože jak jsem dostala, tak dávám...

A buďte si jisti, že On velmi stojí o to, abyste Mu lásku opláceli láskou, vždyť velké mystičce, sv. Terezii z Avily, dokonce Ježíš řekl: Znovu bych stvořil svět jenom proto, abych slyšel, jak mi říkáš: Miluji Tě...

Přemýšlela jsem, jak nejlépe zakončit toto malé ohlednutí... Nechám opět promluvit malou Terezii:

Pán Bůh udělal pro mne to, o čem vypráví Ezechiel ve svých proroctvích: Ježíš ´šel kolem mne a viděl mě, byl to můj čas, čas lásky, uzavřel se mnou novou smlouvu... a stala jsem se jeho... Rozprostřel na mne lem pláště, umyl mě, pomazal mě vzácným olejem. Dal mě obléci do pestrobarevného šatu, ozdobil mě drahými klenoty, náhrdelníky navlékl na mé hrdlo... Jedla jsem pečivo z jemné mouky, med a olej v hojnosti... Stala jsem se překrásnou v jeho očích a učinil mě mocnou královnou!´...

V den Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně,

5. 4. 2015

LAMB