La Salette

Je mi 37 let a ještě nikdy jsem nebyla u moře. Nebyla jsem ve Svaté zemi, ani v Římě, nebo v Medžugorje. Nebyla jsem dokonce ještě ani na Svatém Hostýně. Ale byla jsem v La Salette ve Francii. A to jenom díky sestrám františkánkám z Prahy, které mi celý pobyt umožnily. Nejsem ten typ katolíka, který obráží poutě, aby se zde setkal s Pannou Marií nebo se samotným Ježíšem. Jsem člověk, který vyznává, že s Bohem je možno se setkat naprosto všude, vždyť Bůh přebývá dokonce v nitru člověka. Jsou věřící lidé, kteří několikrát do roka někam prostě musí, aby Ho potkali, ale zapomínají, že Bůh na ně trpělivě čeká ve svatostánku v jejich farnosti, kde často bývá zcela opuštěn; a když už je i tam "daleko", tak si neuvědomují, že čeká v jejich vlastním srdci.

Ale La Salette mne uchvátilo. Pojďme si o něm něco říct. Nejprve si však položme jednu důležitou otázku a to, zda vůbec potřebujeme nějaká zjevení Panny Marie. K čemu? Neřekl snad už Bůh před věky všechno? Je potřeba říct, že církev dlouho a pečlivě zvažuje zjevení, než je předloží věřícím jako pravá a to vždy v případě, pokud nás vedou k osobě Božího Syna, Ježíše Krista. Zjevení nám připomínají to, co už Ježíš jednou řekl nebo nám svým životem ukázal. Ve zjeveních, přičemž oficiálně uznaných církví je jich málo, Panna Maria většinou od nás něco požaduje: návrat k životu podle evangelních rad, naši dobrou vůli a spoluúčast, kajícnost a často modlitbu.

Panna Maria se zjevuje často chudým a prostým lidem. V La Salette se zjevila dvěma dětem: jedenáctiletému Maximinu Giraudovi a o tři roky starší Melánii Calvatové. Maximinův otec byl kolářem ve městečku Corps. Žil poměrně bezbožným životem, ve kterém nebylo místo pro Boha. Manželka mu zemřela a on se oženil podruhé. Malý Maximin byl však odkázán sám na sebe. Protože škola nebyla povinná, nechodil do ní, ani do hodin náboženství. Stal se proto pasáčkem koz. Podobně na tom byla Melánie Calvatová. Ani ona nechodila do školy a do náboženství, a proto nebyla připuštěna ani k 1. svatému přijímání. Ačkoliv obě děti pocházely z jednoho městečka, neznaly se, a spojila je až stejná povinnost pást dobytek.

19. září 1846 vyrazily výše do hor pást své stádo. Dopoledne proběhlo v klidu, později děti na půl hodinky usnuly. Po probuzení Melánie zjistila, že nikde nevidí své stádo krav. Když vystoupaly na úpatí, spatřily krávy, jak se klidně pasou. Vrátily se tedy zpět na místo odpočinku, kde měly košík s jídlem. A zde náhle uviděly velkou ohnivou kouli, jak se otáčela. "Svítilo to tak, jako by slunce spadlo na zem." Uvnitř ohnivého světla spatřily "Krásnou Paní", tak se později o Panně Marii vždy vyjadřovaly. Žena seděla schýlena, s lokty opřenými o kolena, s hlavou položenou v dlaních. Vypadala, jako by klesala pod tíhou svého zármutku. Taková podoba Matky Boží není obvyklá. Z církevního umění ji známe většinou jako vítěznou královnu. Když děti po jejím vyzvání přistoupily blíž, uviděly, že dosud neznámá Paní je oblečena jako místní ženy; byla vysoká a celá zářila. Na hlavě měla věnec růží, nad jejím čelem zářilo veliké světlo jako diadém. Kolem ramen měla silný řetěz a na druhém, menším řetězu, byl zavěšen zářící kříž. Děti potom uváděly, že celé světlo vycházelo právě z toho kříže a ozařovalo celou Krásnou Paní. Na koncích kříže bylo vidět kladivo a kleště. "Plakala po celou dobu, co s námi mluvila! Opravdu jsem viděl, že jí tečou slzy, tekly a tekly", vzpomínal později Maximin.

O co jde v poselství z La Salette? Slzy nám připomínají utrpení, které Maria prožila na Kalvárii. Dále nám však připomínají závažnost našich vin, naši lhostejnost a nutnost našeho obrácení. Matka Boží v La Salette zvláště zmiňuje zanedbávání neděle, která je dnem Páně. Dále varuje před braním Jména Božího nadarmo a připomíná schopnost rozpoznávat události času. Smyslem poselství je znovu v sobě objevit, že Bůh nás miluje a nikdy na nás nezapomíná. On je Otec, plný dobroty a lásky, pro nás osobně i pro celé lidstvo. Na nás je, abychom otevřeli oči a naučili se Jej nalézat v každodenních situacích našeho života. My máme učinit rozhodnutí, zda použijeme kladivo a Ježíšovy hřeby ještě více zatlučeme do Jeho ran nebo je pomocí kleští budeme vytahovat. Maria pláče, protože Boha odmítáme a toto odmítnutí přináší do našeho života neblahé následky. Maria se v La Salette projevila jako Smiřitelka - to je její jméno dané jí k pochopení tohoto zjevení.

Přiznám se, že se mi do La Salette moc nechtělo. Cestování je pro mne vždy velkou zátěží. Jestli jsem se na něco těšila, tak to, že navštívím Francii, rodnou zemi sv. Terezie z Lisieux, ačkoliv mi není známo, že ona by toto místo někdy navštívila nebo k němu měla tak silný vztah, aby ho zmínila ve svých rukopisech. Měla jsem tu milost, že jsem La Salette navštívila v první polovině června a bylo opravdu nádherné počasí. Zdejší červnové podnebí odpovídalo zhruba druhé polovině našeho května a všechno bylo nádherně v květu. Při pohledu na majestátní Alpy, které se zdály, že nikde nekončí, bylo tak snadné modlit se slova žalmisty: "Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi. Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla. Nebude dřímat tvůj strážce. Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce. Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci. Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod, nyní i na věky"... Blankytně modré mariánské nebe přímo zrcadlilo milost přítomnosti Matky Boží před lety. Padla na mě opravdová bázeň. Bylo pro mne velice snadné uchopit, že tu Maria stála a plakala. Nemusela jsem se nijak přesvědčovat a nutit uvěřit, že se to opravdu stalo. Setkání Matky Boží s Božím dítětem skutečně proběhlo v duchovní i citové rovině. Navíc jsem den před odjezdem nalezla u studny s vodou malou perličku připomínající slzu. Dodnes ji uchovávám jako vzácnou relikvii slzy Panny Marie z La Salette.

Ve Francii jsem se také seznámila s kamarádkou Veronikou. Brala jsem to, jako že je to pěkné poznat nového člověka, ale že už o sobě asi nikdy neuslyšíme. Po návratu mě po několika týdnech zasáhlo velké osobní neštěstí, ze kterého jsem se nemohla vzpamatovat. Měla jsem chvíle, kdy jsem si říkala, že se musím zbláznit, že mě z toho stavu vysvobodí leda smrt. A tehdy přišla Veronika s nápadem, abych se pokusila vypsat ze svého trápení třeba na blogu nebo na nějakých webových stránkách. A tak jsem se do toho pustila. Ze začátku to bylo jen trápení, ale po čase dostaly konkrétní podobu. A tak povstala webová stránka Svatá Tvář. Věřím, že se nezrodila v mém pokoji, ale už právě tehdy v červnu 2014 v La Salette. Proč právě zrovna Svatá Tvář je ale už námět na jiný příběh... 

LAMB

10. 10. 2019